Profese dřevorubec
Dřevorubec nemá lehký život
Dřevorubec byl odjakživa spojen s romantickými představami. Všemi, tedy nejen ženami, které k romantickým klišé tíhnou více, byl vždy vnímán jako silný, statný, odvážný, často zarostlý muž, který rád čelí vlivům přírody. Je skromný, na oběd si vezme pouze půlku chleba a hrudku másla se solí a nosí těžké boty a flanelovou košili. Pravdou je, že mnohé z těchto stereotypů mají reálný základ. Dřevorubec již od 18. století, především v době zrušení roboty, vedl poměrně kočovný způsob života. Vyžadovala to samotná náplň jeho práce. Především při občasných kalamitách způsobených kůrovcem nebo vichřicí musel odjíždět do postižených oblastí. Pak se stávalo rizikové kácení stromů jeho denním chlebem.
Dřevorubci bydleli velmi často v lesních osadách a byli odloučeni i na celé týdny od svých rodin. I po několika staletích se na tomto způsobu života mnoho nezměnilo. Za normálních okolností pracuje dřevorubec v místě svého bydliště, resp. v blízkém lesním závodě a denně jezdí do určené lokality za svou prací. Tou může být, jak bylo napsáno výše, jak kácení stromů v lese, tak rizikové kácení stromů.
Dřevorubec se velmi často objevuje jako kladný hrdina filmového plátna. Neohroženě brání slabé a bojuje proti zlým, které chtějí „jeho“ les vykácet a postavit zde továrny a silnice. Tyto romantické představy v mnoha zemích světa však vzaly za své. Především v pralesních oblastech se vyprofilovala úzká skupina lidí, kteří se nechávají najímat nadnárodními společnostmi na kácení stromů. Jejich práce však s opravdovými dřevorubci má máloco společného. Dřevorubec totiž ví, že dřevo je sice zdroj obnovitelný, ale za obnovou lesa jsou desítky let práce několika generací lesníků. A pokud se les vykácí, jeho práce by tím skončila.
